Proč se pořád tak kontrolujeme?

Chyba, které se dopouští mnoho z nás... Příliš se kontrolujeme a říkáme si, že nějaké věci určitě nevyjdou. Odepisujeme se a hlídáme. Jsme nervózní, aby nedošlo k určitým odchylkám od „plánu“ a tím se připravujeme o požitek z přítomnosti. Tak moc se snažíme držet se v předem načrtnuté přímce, že přicházíme o ten opravdový život.

Co kdybychom jednali spontánně a nechat věci plynout tak, jak přicházejí, nesnažili se proti nim násilně bojovat a určité pocity potlačovat. Prostě kdybychom přestali přehnaně přemýšlet.

Pozor, je důležité hlídat si své osobní dlouhodobé cíle a hodnoty. Znát svůj cíl cesty, ale ten způsob „jak“ tam dojít se může měnit. Můžeme odbíhat a zase se vracet.

Strach z odchýlení je tu pořád. Paradoxně se bráníme před něčím novým, abychom nebyli zklamaní. Když nebudeme mít žádná očekávání a budeme žít v přítomnosti se vším, co nám zrovna přináší a užívat si ji, pak nemůžeme být zklamaní z budoucnosti.

Dělejme vše tak, jak nejlépe v daný okamžik dovedeme. S čistým svědomím. Riskujme, když cítíme tu potřebu riskovat, protože pokud si čas od času nezariskujeme, nic moc extra nového a vzrušujícího v životě nezískáme ani neprožijeme. Život je o tom vzrušení. Vzrušení je o přítomném okamžiku.

Třeba to nebude chyba, a kdybychom do toho nešli po hlavě, tak se připravíme o něco úžasného. Když to nevyjde, tak se změníme. Uděláme pokrok. Budeme se formovat do toho, kým právě jsme. Nic si nevyčítejme. Bez těchto zkušeností špatných i dobrých bychom nikdy nebyli tím, kým jsme nyní.

Kdybychom se vrátili v čase, neudělali bychom nic jinak. Prostě jsme byli.

Foto k perexu a článku:http://www.hercampus.com/sites/default/files/2014/07/08/road_trip.jpg