Bez masky

Bylo mi kolem třinácti a já jsem si na svůj ještě poměrně dětský obličej začala pravidelně mazat make-up, trhat si obočí do tenoučkých obloučků a skoro každý měsíc si měnit barvu vlasů, dokud jsem neskončila s oranžově peroxidovou hlavou a s brekem neprosila mamku, ať mi dojede pro hnědou, aby to nadělení nikdy nikdo neviděl. Ono, vyzkoušet se má hodně věcí a tomuhle období se asi vyhne málo kdo. Takové ty experimenty dospívání.

Někdy kolem devatenácti se to zvrtlo. Začala jsem více vnímat sama sebe. Díky bohu za trend hustého obočí, protože to mé je na blondýnku docela divočina. Ale co, já ho mám ráda a i když se bude nosit zase tenoučké, já si to své nechám. Mám ho ráda, protože jsem se tak narodila. Někdo, tam nahoře to tak vytvořil. Třeba je to zase tím věkem, kdo ví. Možná je to teď tou Austrálií, že už mi nedělá problém, pobíhat po městě bez make-upu, klidně i několik dní za sebou a že malování už není rutina. Když ráno vstaneme a běžíme do koupelny pro dávku každodenního make-upu, přestáváme se malovat promyšleně. Schováváme samy sebe? Naučila jsem se to dělat s rozmyslem. Jasně, budu se malovat stále, ale už o tom přemýšlím a nedělám to každý den. Zítra si dám tu oblíbenou rudou rtěnku, protože chci zvýraznit své rty, ale ne proto, že to tak dělám každý den. Nenahazujme na sebe masku nějakého univerzálního vzhledu. Buďme drahé ženy samy sebou. Je to strašně prima. Ráno vstanete a necháte vítr šlehat vaše tváře. Zčervenají i bez tvářenky. Fakt! Pocit, že každý kousek tváře dýchá… bože.

Všechny jsme krásné a nejkrásnější žena je ta, která si toho je vědoma a umí to nosit i bez kosmetických pomocníků. To funguje ještě lépe než make-up, umělé nehty, nabarvené vlasy a umělé řasy dohromady. Buďme rády ve svém těle.