Všichni hromadíme

Když udělám odbočku od hromadění věci, někteří z nás místo toho hromadí zážitky nebo emoce (pozitivní v tom lepším případě). V tomhle období, v Austrálii, jdou věci mimo nás a nejen proto, že nemůžeme, ale i proto, že nechceme. 

V mých příspěvcích se často objevuje téma plýtvání a shromažďování všemožných nepotřebných věcí a tady u protinožců mají takový pěkný zvyk. Sice podle mě plýtvají, kde můžou a hromadí blbosti, co bych nepotřebovala, ani kdybych měla milióny na účtě, ale na druhou stranu, někteří z nich ty krámy alespoň nevyhazují do popelnic.

Často se tu v ulicích vyskytuje takzvaný rubbish. Ale nenechte se mýlit, neznamená to, že Australani vyhází všechny odpadky před barák a udělají si takovou osobní skládku. Jen třeba po půl roce od koupi nové mikrovlnky zjistí, že jim designově neladí do bytu. A to se tu stává dost často. Když se jim něco poničí, opraváři si účtují více než stojí nová věc, takže co myslíte, že udělají… čapnou ji a položí na chodník s nápisem „in working condition“ – ty nápisy jsou doslova k nezaplacení. Pak se koná takový pouliční bazar, na kterém se ale odchází bez sáhnutí na peněženku. Skvělá věc pro sociálně slabší a studenty. Je tu hodně lidí, kteří si vybaví klidně i celý byt z rubbish nábytku a spotřebičů. Bohužel jsou na tom s recyklací i přes tyhle krásný akce docela bídně. Díky kupování si blbostí a následnému vyhazováním. Ty hromady u silnice jsou často větší než si jsou kolemjdoucí schopni nabrat.

Nevýhodou téhle recyklace je snad jen občasný nepořádek v ulicích, který ale po pravidelných zásazích sběrných aut mizí. Mé retro kolo má taky už nějaký příběh za sebou a když si odmyslím oloupaný košík, je jako nové. Kamarád, zatím na ulici adoptoval dětské kolo s prasklou gumou, takže sice vyjede s lehkostí, ale po pár metrech už drncá po ráfku. Dává do toho všechno, aby se neřeklo. Smekám.

Stále žasnu nad tím, jak toho vlastně k životu tolik materiálního nepotřebuji a někdy jsem si dělala průvan na kartě úplně zbytečně. Když už jsem u toho nábytku, kolik z nás někdy zašlo do IKEA jen na koukačku nebo na žokejovi koule (říkám tak masovým kuličkám od dob aféry s koňským masem) a neodneslo si několik vonných svíček. Podivná nutkavost si alespoň něco koupit. Tak snad se mě to při návratu do Čech zase nezmocní. Zároveň si ale vážím věcí, které jsou pro mě v Čechách samozřejmostí. Třeba ta náhradní guma v garáži.

Když udělám odbočku od hromadění věci, někteří z nás místo toho hromadí zážitky nebo emoce (pozitivní v tom lepším případě). V tomhle období, jdou věci mimo nás a nejen proto, že nemůžeme, ale i proto, že nechceme. Přecpáváme si kapsy zážitky. Cítím, jak přetékám takovou příjemnou radostí ze života a snažím se jí nahromadit co nejvíc, abych ji mohla předávat dál.