Konec masáže fast-fashion

Vím, že se ve svých příspěvcích často otáčím do minulosti, ale člověk se nenarodí s ustálenými názory, které se nebudou měnit. Postupně se vyvíjejí a pouze s odstupem času pak člověk může vyhodnotit změnu a zkoumat, co ji zapříčinilo. Ráda si vybavuji sebe na základní škole, na střední, těsně po střední, v první práci, ve druhé, na různých místech, v různých životních situacích. Ohlédnu se a vzpomenu si, co by ta osmnáctiletá slečna udělala jinak, než já teď. Co se jí líbilo, co si myslela, že nikdy nedokáže a vypadalo to jako nepřekonatelné a pak se to najednou povedlo, začala dělat nové věci a jiné už nikdy dělat nebude. Nebo ano? Uvidíme.

Od dětství až do dvaceti jsem měla jeden velký sen, chtěla jsem být módní stylistkou, dokonce jsem si i udělala rekvalifikační kurz a začala pracovat pro fast fashion značky, měla jsem módní blog, ráno u snídaně pravidelně projížděla blogy ostatních a po škole chodila okukovat nejnovější trendy v obchodech. Byl to takový koníček. Bavilo mě to, hrozně. Skříň byla narvaná k prasknutí. To, že to oblečení dlouho nosit nebudu, mě moc netrápilo. A tak jsem vydělané peníze ve fashion průmyslu, do fashion průmyslu zase vrazila. Taková blbost. Nikdy jsem neměla dost a vždycky mi nějaký kousek scházel. A je to docela logické, člověk nikdy nemá všechno. Docela jsem prokoukla tu masáž fast-fashion obchodů s módou, která se každých pár měsíců mění a obchody vystrkují do výloh co dva týdny nové zboží, které lidé koupí a za dva měsíce ho už nenosí, protože ho musí reklamovat, nebo proto, že už prostě „vyšlo z módy“. Líbí se mi oblečení, pořád a jednou bych chtěla nějaké své navrhovat a posílat do světa. Oblečení, které nebude fast, ale slow. Oblečení, které nebude součástí hromadné produkce. Oblečení, které bude mít příběh, bude vyráběno s rozumem a jen tak nevyjde z módy. Nicméně nad tou svou hromadou oblečení jsem začala trochu přemýšlet a jednoho dne jsem udělala čistku. Našla jsem i pár kousků s visačkou… myslela jsem, že to jednou budu nosit. Rozhodla jsem se, že to začnu dělat trochu jinak, protože tímto způsobem pokračovat v nekonečném kruhu už bylo na zbláznění a připadalo mi to stále více absurdní. Ušetřené peníze jsem si začala schovávat na zážitky. Protože to oblečení je dočasné a jednou si ho prostě s sebou na konec světa nevezmu. Docela se mi ulevilo, protože jsem to oblečení přestala hromadit. Začala jsem volit cestu „Kup si jeden pořádný, klasický kousek, který není pořízený jen z rozmaru, že nevíš, co s penězi.“ Najednou jsem toho měla míň a zároveň jsem každý den stála u skříně (v Austrálii chodím k jedné tyči s ramínky a dvěma poličkám. Je to docela super pocit, že toho vlastně tolik nepotřebuji.) se zjištěním, že mám pořád co na sebe. Většina věcí jde kombinovat a já neutrácím za blbosti. Prostě jsem si uvědomila, že je vlastně nepotřebuji. Kromě vytouženého snížení nákladů na oblečení a pocitu lehkosti mi fast-fashion průmysl začal vadit. V první řadě s fast-fashion jde ruku v ruce i snižování zmíněné kvality oblečení. Kvantita v tomto průmyslu většinou vítězí. Pokud se budeme pídit po tom, kde většina značek, které toto oblečení produkují nechává své zboží vyrábět a za jakých podmínek se v této zemi pracuje, asi se na to začneme koukat ještě trochu jinak. Další věc je i to, jak se značky chovají k přírodě a kolik chemikálií na výrobu používají. Ono bude vždycky snazší zajít po práci do nejbližšího obchoďáku, ve fast obchodě si koupit šaty podle nejnovějších trendů a utratit za ně 499 Kč, než si vyhledávat značky, které se chovají eticky, mít menší možnost výběru a maličko si připlatit. Ale stejně si myslím, že je lepší trochu nad tím přemýšlet… Tohle by byl ten nejlepší možný scénář. I když proti tomu nejde úplně bojovat a stejně si sem tam každý z nás koupí nějakou tu věc od fast-fashion značek, tak se snažím, abych si už od takovýchto značek nenechávala diktovat, co budu právě nosit a jak často tu skříň budu obměňovat, protože mi prostě stačí jedno kvalitní bílé tričko než deset podobných za 129 Kč. Řešením je pro mě samotnou kupovat méně, nechtěné oblečení nevyhazovat, ale recyklovat, nebo posílat dál (to, kolik oblečení se každý den na světě vyhodí už by zase vydalo na samostatný článek), přešívat a při koupi se snažit trochu nad tím dumat. Tohle všechno je myslím fajn jak pro nás, tak i pro naše okolí. Skvělá kombinace. ?