Práce pro radost, nebo za trest?

Přiletěli jsme do Austrálie na lov. Lov nových příležitostí, zážitků, zkušeností. Trošku se tím světem nechat „otrkat“. Bylo nám víceméně jedno, co budeme dělat za práci, ale musela nás bavit. Důležité bylo se sem dostat a pak časem začít pracovat s tím, co se tu naučíme. Jestli budeme ze začátku třeba uklízet nás moc netížilo, protože i to si umíme užít. Jen tak mimochodem… jednou jsme hodinku otírali žaluzie od prachu a paní za to vysolila v přepočtu 1700 CZK, takže v Austrálii zase není úklid, jako úklid. O tuhle částku jsme si samozřejmě na začátku neřekli, těch 700 bylo dýško za to, že jsme prý vůbec přišli a byli milí (jen pro představu, sice tu jde vydělat velké peníze, ale za nájem vypláznete třeba 30 000 CZK měsíčně za tu nejskromnější garsonku).

Trochu mi tu ale spadl hřebínek, když jsem v Sydney rozposílala životopisy a myslela si, že to bude lehké. Prvním kamenem úrazu bylo docela drsné zjištění, že když přinesu životopis s několikaletou praxí a titulem, nikoho to nebude zajímat. Pracovala jsem čtyři roky pro tuto společnost v České republice. „No a co, máte zkušenost z Austrálie?“ – A teď babo raď. Austrálie a vlastně každé její město funguje jako jakýsi VIP klub, do kterého musíte mít nejprve členskou kartu, jinak vás tam nepustí, ale když už jste jednou tam, máte vyhráno. Nejprve přišla menší depka. Člověk je najednou malý imigrantský pívo na studentských vízech a musí začínat od znova. Byla jsem jen jedna z mnoha a o tom, že je Sydney velmi ambiciózní ani nemluvím. Je to docela frustrující pocit, chtít pracovat, mít na to hromadu času, ale nemít kde. Možná jsem se potřebovala naučila větší trpělivosti a vytrvalosti. Zase ten můj problém s tím, že chci mít všechno hned. Práce pak přišla přesně za 12 dní od příletu do Austrálie. Do Sydney VIP clubu nás nakonec přijali.

Melbourne se nás zatím přijmout chystá, takže se bojuje znova, ale tohle byl náš risk a počítalo se s tím. Povedlo se mě sice převést ze Sydney a pořád jsem pod stejnou společností, ale počet pracovních hodin se snížil. Zase ta trpělivost, Kateřino!

Snažíme se tu vydělat budget na naše sny. Čekáme na ten pro nás nejlepší nápad a na příležitost. Ten vytoužený nával inspirace se tu v Austrálii dostavil. Máme teď spíš opačný problém, nápady, na které jsme v Čechách čekali několik let tu začaly létat takovou rychlostí a v takovém množství, že máme teď hlavy nacpané k prasknutí a nemůžeme si vybrat, co by bylo to pravé ořechové. Chci být paní svého času. Už pár let vím, že být zaměstnaná pro mě bude dočasné období. To, proč jsem se hned po škole nevrhla do podnikání bylo, že jsem neměla konkrétní nápad a chtěla jsem se zdokonalovat v oboru, který jsem vystudovala. Stále to trvá, protože lidské zdroje jsou hrozně zajímavé a až přijde čas, tak mi tu v Austrálii budou muset dát šanci, ať chtějí nebo ne. Budu je otravovat dlouho. Neměla jsem zatím odvahu, troufnout si rozjet něco svého, o ničem jsem nebyla dostatečně přesvědčená, že to bude mít smysl. Důvod, proč jsem chtěla pracovat pod někým byl ten, že jsem chtěla nasávat know-how někoho zkušenějšího a učit se. A pak až přijde čas, tak plnit ty své sny a ne sny ostatních. Čím jsem starší, tak se pořád víc a víc bojím představy, že by mi někdo diktoval, kdy budu mít v práci volno. Děsím se naplánované práce od pondělí do pátku, od 9.00 do 17.00, 20 dní předem schválené dovolené a to všechno by se opakovalo až do důchodu. BOŽE, co by tohle bylo za život.

Nezmínila jsem třeba nátlak zaměstnavatelů na přecházení nemocí. O tomhle problému slýchám ze všech stran a je to smutné. V minulosti se mi už stalo, že když mě nadřízený viděl nemocnou v práci, řekl, že to přece ještě tři dny zvládnu a pak ať jsi jdu klidně na nemocenskou. Měla jsem tehdy teplotu 39 a byla fakt hloupá, že jsem do té práce vůbec šla, jen abych někomu nezkomplikovala plány. Nadřízený zněl do telefonu, jako bych měla svou případnou absencí způsobit konec světa. Jen si přehoď v diáři nemoc na pár dní později a neotravuj. Odnaučila jsem se nechat v práci ždímat.

Ať už někdo podniká nebo je zaměstnaný, měl by se ale zeptat sám sebe, zda ho to baví a zda ho někdo neždímá. Nemám ráda, když si někdo stěžuje na svou práci. Ono je vážně jedno, jestli ten dotyčný, kterého se ptám sbírá odpadky v parcích, nebo má svou firmu. Chci slyšet, že je ten člověk spokojený s tím, co dělá, protože jinak jen mrhá svůj čas. Pochybuji, že to někomu nevadí. Nepřehlížejte to. Možná by to nevadilo mému bývalému spolužákovi ze Sydney, který prohlašoval, že život je pro něj „punishment“.