Život ve škatulce

Bylo mi 6 let a já poprvé zasedla ve školní lavici na základní škole. Malá blondýnka s dalmatinovou aktovkou a vlastnoručně opižlanou ofinou. Nejdůležitějším kritériem na volbu spolusedící byly dlouhé vlasy (které jsem já neměla). Všichni ve třídě byli stejně vyjukaní, dělili jsme se na ty, kteří měli kornout s bonbóny a na ty, co se chtěli kamarádit s těmi, co ho měli. Do teď si ten den pamatuji. Tenkrát jsem ještě netušila, že si mě základní škola zaškatulkuje.

Jednoho dne mi v žákovské přistála první pětka a poznámka. Sama jsem si podepsala domácí úkol. Docela se mi ten podpis povedl, akorát jsem se nepodepsala příjmením maminky, ale křestním jménem a tak z mého úkolu zářil velký tiskací podpis pastelkou “RŮŽENA”. Nevěřím tomu, že se na třídních schůzkách, maminka ani učitelka nesmály a že to jen rozebíraly se zhrozeným výrazem. Někde v tu dobu to tuším začalo. Asi by nikdo z vás neřekl, že jsem měla třikrát poznámku „ohrožuje životy spolužáků“. Například jsem se pokoušela pomoci trochu zakulacenějšímu spolužákovi a na židličku jsem mu v nestřežený okamžik modelínou připlácla špendlík v domnění, že se vyfoukne jako balón. Nerada bych ale zacházela do detailů mé dětské nerozvážnosti. Byla jsem zkrátka upištěné a praštěné dítě, co se neučí. O žádné poruše ale nevím.

Ten podstatný problém byl v tom, že jsem se odmítala učit. Někde na prvním stupni jsem se zamotala v matematice a už jsem se nikdy nechytla. Já paličák jsem si řekla, že se tu matiku prostě učit nechci a tak jsem jí nikdy neučila. Nechuť se zrodila ve chvíli, kdy jsem uvěřila učitelům, že jsem ve skupině dětí, kteří se nikdy nic nenaučí jen proto, že jim nejde jeden předmět. A jednou ze mě „nic nebude“. O třídních schůzkách učitelka na nástěnku vyvěsila pořadník „chytrých dětí“. Výsledky se odpichovaly od prospěchu z matematiky. Byla jsem třetí od konce. Od té chvíle se ke mně tak přistupovalo a já jim uvěřila. Uvěřila jsem jim, že na školu a podle některých i život prostě nemám a budu ráda, když nastoupím na učňák. Nechuť se tak postupně vkrádala i do ostatních předmětů a na konci devítky jsem málem propadla z matematiky, fyziky i chemie. Za to třeba dějepis, zeměpis a rodinnou výchovu jsem baštila.

Po nástupu na soukromou střední se všechno změnilo a já začala domů nosit jedničky. Snažila jsem se využít šance, jaké se mi dostalo a usedla do šprťácké první lavice. Tehdy byla ta šance vyskočit ze škatulky. Měla jsem možnost studovat to, co mě bavilo a pochopila jsem, že to všechno dělám pro sebe. Nejednou jsem se začala učit. Motivace vyletěla do vzduchu a já té minulé škatulce začala říkat NE. Přístup učitelů také udělal hodně a já vím, že svým budoucím dětem budu chtít jednou dopřát kvalitní školu, která je neušlape, ale bude s nimi pracovat, když jim něco nepůjde. A vlastně, když jim něco nepůjde, tak najde jejich kvality v jiném předmětu a ten bude pilovat. Nikdy nechci vidět jejich jména na seznamu „chytrých dětí“.

A co chtěl básník tímto článkem říci? To, že se nikdy nesmíme nechávat zařazovat do škatulek, které vytvoří lidé kolem nás. Malujme si svoje vlastní škatulky a nikdy se nenechme odepisovat. Pracujme na sobě, hledejme co nás baví a naplňuje. Dokážeme cokoli na světě, i když se nám to teď může zdát jako sci-fi. Kdyby mi někdo ve čtrnácti tvrdil, že vystuduji bakaláře, dostanu se na magistra a místo toho odletím podnikat a studovat do Austrálie, asi bych se celou základkou společně s učiteli proválela smíchy a hrozně bych se bála, jak to zvládnu. Tak moc jsem o svém tehdejším obrazu byla přesvědčená. Myslela jsem si, že můj životní program, je jasný.

Ne nadarmo se říká, že jedničkáři pracují pro trojkaře… tak kdo bude pracovat pro základkové pětkaře?